main_banner_large.jpg
logo_prechod2.jpg
>nabídky spolupráce
>orientační ceny

slowprintart.webnode.cz

Vertikon Open 13 aneb jak dostát své pověsti


Vertikon Open 13 aneb jak dostát své pověsti na zlínském poháru.

 

Je čtvrtek 16. května a já s těžkou krosnou na zádech a jinými zavazadly nastupuji do jednoho z autobusů, který mě přiblíží ke Zlínu. V Táboře po delším čekání přesedám do opožděného známého žlutého vozidla, které si oblíbilo velké množství cestujících. Jejich nadšení však tolik nesdílím. Cesta je sice pohodlná a rychlá, ale neustálé dotazy stevardky „Kávu? Sluchátka? Něco na čtení?" mě vytrhují od rozečtené knihy a zrovna je to takové napínavé... Když v průběhu cesty konečně nehýří vzduchem již žádné otázky, dočítám jedním dechem svou cestovní knihu v mobilu a pouštím se do posledních myšlenek k přípravě budoucího dokumentu, který by měl v sobotu vzniknout. Snažím se sepsat něco jako bodový scénář a dopilovat postup natáčení, ale díky cestě po známé D1 se v mém zápisníku ocitají spíš hieroglyfy než písmenka. Ještě přestoupit v Brně a nechat se unášet příjemným pocitem, že až z autobusu vystoupím, už se do žádného soukat nebudu. Nepočítám-li MHD :). Kolem desáté hodiny večerní přicházím na stěnu, abych si vyzvedla klíče od domluveného bydlení u jedné dobrosrdečné paní, která mě vlastně v životě neviděla a přesto mě u sebe nechává přespat. Na stěně potkávám zuřivě pracujícího Aleše „Kalu" Eichmeiera, který opět chystá své báječné cesty pro závodníky. Chvíli sedíme a povídáme, objevuje se i Míra a já pak vyrážím na Jižní svahy hledat své ubytování. Po dlouhé cestě už se vyloženě těším na to, až kdekoliv složím hlavu. Byteček na přespání je ale úplně báječný, tak za chvíli bydlím, ale usnout se mi daří až k ránu.

Páteční ráno se unaveně probouzím do jemného svitu slunečních paprsků a pěšky vyrážím na stěnu, protože je mi jasné, že se ven ten den už moc nedostanu. Ze stěny odrážím s Lubou směrem k sídlu Ústavu animace a audiovize známé zlínské UTB, která letos opět přislíbila zapůjčit techniku na natáčení a podpořit tak lezecký sport. Ve své místnůstce plné kabelů a elektronických hraček nás s úsměvem vítá pan Janík, ale protože našeho druhého kameramana Frantu Macha zdržela zácpa (tedy ta dopravní), musíme na něj ještě počkat, než můžeme techniku přestěhovat do auta.

Jakmile máme techniku na stěně, vysvětlím kameramanovi princip závodů, podám mu pokyny k blížícímu se natáčení a začínám se věnovat činnosti nejdůležitější. A sice zasvícení stěny. Kamarádky, které mi s tím ochotně pomáhají - tři lampy o celkovém výkonu šesti kilowatt - poslušně stojí na svých stativech tam, kde je postavím. Nejsou to ale žádné třasořitky a jejich přemisťování mě stojí dost úsilí. Vyzkouším nejprve osvědčený loňský model svícení, pak ale přemýšlím o něčem novém. Kvalifikace se letos polezou jen v jednom profilu, takže mohu využít všechna tři světla na zasvícení jednoho profilu. Má to však jeden háček. Světla bude nutné v průběhu závodů na finále přestěhovat. Nakonec se mi podaří vymyslet pěkné zasvícení, které vyžaduje přesun pouze dvou světel. V průběhu ještě pomáhám s přípravami závodů personálu, a protože jsem ženská, jsem neomylně vybavena kýblem a hadrem a otírám lavičky pro lezce a jejich obecenstvo, aby nemuseli usedat do nánosů magnezia. Ještě pár fotek chytů pro Míru a pak si zase do desáté hodiny večerní hraju se světly a hledám jejich nejlepší pozice. Mám obavu, aby velký odběr vydržely pojistky. Před odjezdem ještě vyřešit pár věcí s hlavním rozhodčím a pak hurá na byteček spát. Napadá mě, že jsem si ani neprohlédla kvalifikační cesty (čehož budu druhý den litovat), protože se jako obvykle hodlám zúčastnit nejen jako kameraman, ale i jako závodnice. Se závodnicí Terkou si před spaním trochu popovídáme a pak se obě zavrtáme do peřin, tedy já do spacáku, aby jsme se trochu vyspaly na velký závodní den.

Ráno, v den D, musím vstát dřív, abychom se mohli pochystat na natáčení. Jsem unavená, nevyspalá a práce se světly se citelně projevila na mých svalech, tak ani nemám chuť závodit. Na stěně jsem první (nepočítám paní uklízečku, která mě pouští dovnitř) a chystám techniku. Kamery, kazety, zajistit světla, aby na někoho nějaké nespadlo a nezabilo ho, zkrátka všechno, co je třeba. Pomalu začínají dorážet první závodníci na registraci a práce začíná. S druhým kameramanem se proplétáme davem a sbíráme obrázky do filmu. Čas letí a vzápětí už je tu předlezení kvalifikačních cest, tak u registrace pouze nahlásím svou maličkost s tím, že zaplatím později, protože teď opravdu nestíhám. Předlezení mohu sledovat pouze skrz hledáček kamery, takže o cestách nevím prakticky nic. Do cest se vrhají první lezci. Naštěstí lezu první cestu až mezi posledními, tak pokračuji v natáčení. Sestava lezkyň se sešla velmi silná, tudíž moje šance na postup do finále vyžadují velké a pro mě nereálné výkony. Těsně před tím, než na mě přichází řada, předávám kameru Kubovi Machalovi, aby za mě zaskočil a jdu se bleskově rozlézt. Pak si ještě chvíli sednu, abych se podívala, jak cestu poleze Terka, abych aspoň tušila, jak se to leze a jak to vypadá. Cesta se mi moc nelíbí, bude zřejmě dost silová a hranaté zelené chyty nevypadají přívětivě. Terka dolézá do prvního boulderu v cestě a začíná tam zmatkovat, čímž mě dost vyděsí, protože z toho místa mám trochu obavy a pohledem na Terku se obavy znásobily asi desetkrát. Terka nakonec místo překoná a dolézá skoro celou cestu. A už nastupuje mé vyděšené já, lezu hrozně, pomalu a klepu se jak psík Jozefčík. Přichází obávané místo a nejdřív to vypadá, že to nepůjde. Pak ale silou vůle boulder úspěšně přelézám a pokračuji v cestě dál. Žaludek se mi začíná fyzickým vypětím a nevyspáním svírat, ale snažím se co to dá a padám malinký kousek pod ostatními, kdy v dynamickém kroku špatně chytám velkou kostku a nepodaří se mi ji udržet. Sice příliš nezaostávám za ostatními, ale výkon stačí na poslední místo. Odvážu se a musím chvíli na vzduch, pak ale šup, šup, honem zase za kameru, práce má přednost. Čas ubíhá rychle a po předlezení druhé kvaldy chlapů začíná druhé kolo. Tentokrát mám nastoupit ani ne v polovině startovního pole. Chvíli točím, pak zase předávám kameru a sypu se rozlézt. Pak rychle odbíhám pro rady k Terce, protože už mám nastoupit a v cestě jsem prakticky nikoho neviděla lézt. Už jsem skoro na řadě, ale kam jsem sakra dala boty? Nemůžu je nikde najít, zachvacuje mě panika, Michal Rožek mi pomáhá s hledáním, ale zachraňuje mě Terka, která je vidí. Rychle nachystat a vzhůru do cesty. Leze se mi o něco lépe než v předešlé cestě. Dolézám do místa pod velkým chytem, kde se skrývá malá protivná dírka. Držím jí tak tak, ale postavím nohy vysoko a ona zabere a já se zvedám do velkého boulo-chytu. Tam se blbě postavím a nedaří se mi přestavět nohy tak, abych mohla lézt dál. Podaří se mi vrátit zpět na onu velkou „bouli", pověsím se na ni, vyklepu, přehodím nohy a hurá dál. Kousek to ještě jde, pak ale neudržím oblý chyt na přešahu do struktury a padám zpátky dolů do práce. Na plošině sleduji zápolení lezců a lezkyň přes hledáček kamery. Do druhé růžové kvaldy nastupuje Eva Křížová a řeší problém s dírkou, ale nedaří se jí. Po marném snažení se jí krok nepodaří vyřešit a padá. Jsem z toho velmi překvapená a moje překvapení se ještě násobí, když Verča Scheuerová sice vyřeší problém s dírkou, ale následně padá z velkého boulo-chytu, a mně v mysli vyskakuje malá jiskřička naděje. Protože vědomí toho, že jsem zalezla dvě reprezentantky, mi dává malou naději, že by to mohlo vyjít na postup do finále. Ale počty jsou neúprosné a i přes „super" výkon v druhé kvaldě končím celkově na posledním desátém místě, což na postup do finále nestačí. Ale kupodivu spíš cítím úlevu, že mám již své závodní úsilí splněné a mohu se tedy věnovat jen a pouze natáčení.

2. kvalifikace

2. kvalifikace

Foto: Míra Bodanský

Před finále zjišťuji, že přestalo svítit jedno světlo. Bohužel nám odešel buben do křemíkového nebe, tak musíme sehnat jiný a přestěhovat světla na finále. Finálové cesty jsou zakryté bannery, aby nebyly vidět a je tedy třeba sundat ty z ženské cesty. Není to nic fotogenického, a Kala s bannery vyvádí psí kusy :), tak ho prudím, ať je aspoň srovná tak, aby netrčely do prostoru a nepřekážely kamerám. A už jsou tu první závodnice a já mířím s plošinou do výšin. Jedna za druhou měří své síly ve finálové cestě. Pak chvilku pauza a už na to jdou chlapi. Je jich ve finále čtrnáct a na mě dopadá únava z posledních dvou dnů. Měním kazety v kameře a sbírám pěkné obrázky. V duchu si počítám, kolik závodníků tam ještě je, a doufám, že ne moc. Konečně je tu poslední bojovník a pak ještě vyhlášení a můžeme to zabalit. Vyhlášení by ale Míra potřeboval vyfotit, a Radmil už je zase v čudu, tak souhlasím, že něco nafotím, ale jako majitel Nikonu si s Canonem příliš nerozumím. Ale fotky nějaké jsou.

Balení techniky proběhlo rychle, kluci šikovní vše odvážejí do školy. Odnáším do bezpečí natočený materiál a vracím se na stěnu, posedět chvíli s kamarády. Chvíli se hraje na kytary, Kuba Filip boulderuje po zastávce MHD, městská policie se staví na pokec, zkrátka typický zlínský večírek. Už je ale pozdě, a mě ještě čeká další den převést deset hodin záznamu (samozřejmě v reálném čase) do počítače, tak se odebírám na kutě a loučím se se všemi. Druhý den si ze školy odnáším deset hodin videa na zpracování. Teď už mě čeká „jen" vytvořit dokument, což nepochybně znamená minimálně dva až tři týdny strávené za počítačem. Vy se dnes můžete podívat, jak že se nám to povedlo a při té příležitosti bych chtěla poděkovat všem, kteří mi pomáhali, ať už to byly velké záležitosti nebo jakékoliv drobnosti. Největší poděkování patří Fakultě multimediálních komunikací za zapůjčení techniky a střihového pracoviště a Tomášovi Binterovi za jeho rady ke scénáři, natáčení a střihu. A teď už konec čtení a pojďme na to mrknout.

 

Monika Brkalová

18.06.2013 12:23:25
slowprint

Návštěvnost

Foto týdne

Foto týdne

Foto týdne

Wallpaper týdne

Wallpaper týdne

Wallpaper týdne

Saranče

Kamarádské weby

b13[1].jpg
glasses_fb[1].jpg
Aktualizace 9.11. 2015 Jack Slowprint
Optimalizováno pro rozlišení 1600 x 1200
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one